Kniha Všechno začíná v nás: Hovory o terapii a spiritualitě vznikla jako rozhovor publicisty Josefa Beránka s bosým karmelitánem, knězem a psychoterapeutem Petrem Glogarem. Nejde o „návod na život“ ani o rychlé recepty. Spíš o poctivé promýšlení toho, co se v nás děje – a jak v sobě hledat pevnější půdu pod nohama v době, která je často přetížená a nejistá.

Rozhovor, který má být srozumitelný – a přitom jde do hloubky

Role Josefa Beránka je v knize zásadní: rozhovor vede tak, aby osobní zkušenost, terapeutická praxe i duchovní perspektiva nezůstaly „v odborné bublině“, ale byly čitelné a lidské. Beránek má dlouhodobou zkušenost s knižními rozhovory a umí klást otázky, které otevírají téma bez zbytečné abstrakce.

O čem kniha (a beseda) skutečně je

Autoři se dotýkají témat úzkosti, nejistoty, samoty, zraněného či nepravého já, ale také rozhodování, doprovázení, autority a spirituality. Spojuje je odvaha dívat se na sebe pravdivěji, učit se vnímat i svoje tělo, obnovovat důvěru a hledat skryté zdroje energie a naděje.

Důležitou linkou je také odolnost (resilience) – ne jako „vydržet cokoliv“, ale jako schopnost nezhroutit se z toho, co přináší život. (Právě proto je tohle téma pro besedu tak přirozené.)

Proč přijít

Možná váháte, jestli je taková beseda „pro vás“. Nemusíte být odborníci na psychologii ani „dokonalí věřící“. Stačí, že vám dává smysl mluvit o tom, co se odehrává uvnitř – a jak se v tom neztratit. Beseda je otevřená i pro otázky z publika a může být příležitostí slyšet, jak mohou terapie a spiritualita vést ke zralejšímu, celistvějšímu přístupu k životu.

Praktické informace

Těšíme se na setkání.

Teolog, který čte mezi řádky

Pavel Hošek (*1973) je profesorem na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy, kde vede Katedru religionistiky. Zároveň působí jako kazatel Církve bratrské. Možná by se dalo čekat, že se věnuje především teologickým abstrakcím nebo akademickým debatám. Naštěstí to tak není.

Hoška zajímá něco jiného – jak se o velkých otázkách života, víry a transcendence mluví mimo kostel. Jak tyhle věci prosakují do románů, novel a básní. Jak je zpracovávají autoři, kteří se nemuseli považovat za věřící, ale něco podstatného o duchovnu přesto řekli.

Od Tolkiena po Hrabala

Když se podíváte na seznam Hoškových knih, najdete tam jména, která možná nečekáte. Píše o C. S. Lewisovi a J. R. R. Tolkienovi, což ještě tak nepřekvapí – oba byli křesťané a spiritualitu do svých příběhů otevřeně vkládali. Ale pak narazíte na knihy o Jaroslavu Foglarovi, Ernestu Thompsonu Setonovi nebo chasidských vypravěčích.

V roce 2024 vyšla jeho kniha o Bohumilu Hrabalovi. Ta vznikla poté, co byly objeveny nahrávky Hrabalových adventních přednášek z evangelického sboru v Libici nad Cidlinou z počátku 80. let. Hrabal tam mluvil o svém vztahu k Bohu a víře – což je téma, které se v jeho knihách objevuje víc, než by člověk čekal.

Hošek zkrátka hledá duchovní motivy tam, kde se o nich zrovna nepřednáší z kazatelny. A dělá to s respektem k autorům i čtenářům.

Karel Kryl: Anděl s polámanými křídly

Na naší besedě v Meandru představí Pavel Hošek svou nejnovější knihu, která vyšla začátkem roku 2025. Jmenuje se Jako anděl s polámanými křídly: Duchovní profil Karla Kryla.

Karel Kryl patří do české kultury jako symbol odporu, upřímnosti a nesmiřitelnosti. Jeho písně se stały hymnou pro celé generace. Ale co se skrývá v jeho textech za politickým odkazem? Jak v nich rezonují témata smyslu, naděje, zápasu se sebou samým?

To jsou otázky, kterými se Hošek ve své knize zabývá. A protože jde o autora, kterého mnoho z nás zná, bude určitě zajímavé slyšet, co všechno v Krylových písních objevil.

Proč přijít

Možná si říkáte, jestli je taková beseda pro vás. Jestli musíte být teolog nebo literární vědec, abyste tomu rozuměli. Odpověď zní: vůbec ne.

Pavel Hošek má dar mluvit o složitých věcech srozumitelně. Literatura ho prostě baví. A zajímá ho, co o životě říkají básníci a spisovatelé – někdy trefněji než lecjaký učený spis.

Navíc Kryla zná skoro každý. Jeho písně jsou součástí našeho kulturního dědictví. A jestli vás někdy napadlo, co vlastně zpívá v té či oné písni a co tím myslel, tohle je příležitost se to dozvědět.

Rozhodli jsme se letos otevřít dveře kostela sv. Mořice dvěma způsoby. Jednou pro intelektuální poznání kořenů našich tradic a podruhé pro ryzí duchovní zážitek.

Vánoce nejsou jen datum v kalendáři

Často slavíme zvyky automaticky. Rozkrojíme jablko, zapálíme svíčku, postavíme stromeček. Ale víme, odkud tyto rituály pocházejí a jak se v průběhu staletí měnily? Právě o tom přijede do Řevnic hovořit Alena Scheinostová.

Alena není jen „hostem přednášky“. Je to žena, která umí o víře a tradici psát civilním, srozumitelným jazykem. Jako redaktorka Katolického týdeníku a Tématu 21, ale i jako autorka knih, se dlouhodobě věnuje tomu, jak se „velké dějiny“ propisují do našich obyčejných životů. Její pohled na Vánoce není sentimentální klišé. Vychází z hluboké znalosti historie – podílela se například na knize mapující slavení Vánoc v minulosti. Její vyprávění je tak cestou k pochopení, že Vánoce nejsou neměnný monolit, ale živý organismus, který formovaly generace před námi.

Nabízíme vám tuto besedu jako „kulturní zastavení“. Až budete v sobotu na trzích, zkuste na chvíli vyměnit hlučnou ulici za lavici v kostele. Dozvíte se souvislosti, díky kterým možná uvidíte letošní štědrovečerní stůl trochu jinýma očima.

Roráty: Český fenomén očekávání

Druhým momentem, ke kterému vás zveme, je návrat ke kořenům české spirituality. Roráty. Slovo, které zní tajemně, a pro mnohé takové i zůstává. Jde o specifickou formu ranních mariánských mší, která nemá ve světě příliš obdoby – v takové míře a podobě se dochovaly prakticky jen v českých zemích, kde jejich tradice sahá až do doby Karla IV.

Proč na ně vstávat v době, kdy je venku tma a zima? Protože právě kontrast tmy a světla je tím nejsilnějším symbolem adventu. Vstoupit do nerozsvíceného kostela, kde září jen plamínky v rukou lidí, a zaposlouchat se do starobylého zpěvu Rorate coeli desuper (Rosu dejte, nebesa, shůry), je zážitek, který se dotýká něčeho hluboko v nás. Je to fyzický prožitek naděje, že tma nemá poslední slovo.

Loni nás překvapilo, jak silnou komunitu dokázala tato brzká hodina vytvořit. A protože křesťanství není jen o modlitbě, ale i o společenství u stolu, navážeme na liturgii snídaní. Horká káva a čaj před kostelem v osm ráno chutnají úplně jinak, když je pijete s lidmi, se kterými jste právě sdíleli ticho a zpěv.