Sešel se nám pestrý výběr, který o zdejších lidech leccos vypovídá. A stala se zajímavá věc – aniž by se domluvili, několik respondentů sáhlo po stejném titulu. Je to pro nás vlastně potvrzení, že jdeme správným směrem, protože autory této knihy u nás brzy přivítáme naživo.

Neplánovaná shoda (a pozvánka na jaro)

Hned tři lidé nezávisle na sobě zmínili knihu Všechno začíná v nás – rozhovor publicisty Josefa Beránka s karmelitánem a terapeutem Petrem Glogarem.

Architektka Šárka Sodomková ji doporučuje pro její záběr: „Kniha se věnuje tématům úzkosti, nejistoty, zraněného či nepravého já, samoty, ale také rozhodování a doprovázení.“

Tiskař a člen ČKA Jiří Kylar ji vnímá jako průvodce osobním rozvojem: „Pomůže vám objevit důvody k naději, i když se cítíte zranitelní.“ Na seznam ji zařadil i Petr Blecha, nemocniční kaplan v Motole.

Náš tip: Pokud vás tato kniha zaujala, rovnou si poznamenejte datum úterý 10. března 2026. Josefa Beránka i Petra Glogara totiž od 18:30 přivítáme v Řevnicích na besedě.

O stavu světa a církve

Předseda ČKA Řevnice Stanislav Kostiha vyhlíží knihu Jana Loffelda Když Bůh nikomu nechybí. „Pořád mám pocit, že musíme být velmi špatní křesťané, když o Bohu dáváme tak špatné svědectví, že nechybí nikomu kolem nás a koneckonců ani nám,“ glosuje svou volbu.

Černošický evangelický farář Petr Grulich zvolil titul Jak rozvracet církev? Rady zkušeného ďábla pro 21. století od Davida Nováka. Novinář Tomáš Němeček pak doporučuje lék na klimatický žal – knihu Není to konec světa od Hannah Ritchieové. A pro zasmání přidává Národní sbírku zlozvyků od Kateřiny Šedé.

Rozhovory a lidské osudy

Na životní příběhy sází Bashka Horáková. Těší se na knižní rozhovor Markéty Pilátové s husitskou farářkou Sandrou Silnou. Novinářka Radka Wallerová zase doporučuje knihu Když za nás Bůh netahá kaštany z ohně, kde Renata Kalenská zpovídá Marka Orko Váchu.

Varhanice Ivana Kylarová vybrala silný příběh konverze Kuřák Bible od Wilhelma Buntze o vězni, který se doslova „prokouřil“ stránkami Bible až k odpuštění. Olga Věra Cieslarová ze Sametového posvícení by si přála hlavně čas na čtení. Začala by titulem Znamení neznámého, rozhovory o spiritualitě od Jana Němce a Petra Viziny.

Cesty za krásou

Divadelní kritička Marie Reslová letos putovala po stopách svatého Františka. Pod stromečkem by proto ráda našla Svatého Františka z Assisi od Jacquese Le Goffa nebo Bratra Františka od Juliena Greena.

Karmelitán Pavel Pola se chce přenést do Japonska před sto lety s knihou Sláma i hedvábí od Džuniči Sagy. „Není to explicitně duchovní, ale ty explicitně duchovní mi někdy nepřijdou duchovní doopravdy,“ dodává. Spisovatelka Alena Ježková volí Řím antituristický od Martina C. Putny – ideálně s letenkou, aby si to mohla na místě ověřit.

Něco pro hloubavé

Jan Turek z Vinného kamrlíku v Dobřichovicích právě čte Nové vymezení středověké filosofie od Johna Deelyho. Eva Vaculíková z řevnické Charity sází na jistotu a volí jakoukoli knihu od Tomáše Halíka, kterého mimochodem doporučuje ve svém širším výběru i Petr Blecha, nemocniční kaplan z FN Motol.

Za ČKA Řevnice připojuje svůj tip Ondřej Klimeš: „Pod stromečkem bych rád našel Evangelium podle Bohumila Hrabala od Pavla Hoška. Jeho předchozí kniha o Tolkienovi mě nadchla. A mám i praktickou motivaci – Pavel Hošek bude hned začátkem roku hostem naší besedy v Řevnicích, tak bych rád přišel připravený.“

Pozvánka: S Pavlem Hoškem se uvidíme už v úterý 20. ledna 2026 v 18:30 v Řevnicích. Těšíme se na vás!

Tomáš Halík, uznávaný teolog a filozof, přichází s novou knihou Dopisy Papeži, která rozvádí myšlenky z jeho předchozího díla Odpoledne křesťanství. Tato kniha tvořivě navazuje na výzvu papeže Františka k synodální reformě křesťanství a předkládá vizi křesťanství, které překračuje samo sebe ve vztahu k ostatním náboženstvím a k lidem duchovně hledajícím mimo tradiční náboženství.

Hlavní myšlenky knihy zahrnují:

1. Vize křesťanství: Halík předkládá vizi křesťanství, které překračuje samo sebe ve vztahu k ostatním náboženstvím a k lidem duchovně hledajícím mimo tradiční náboženství.
2. Dialog a otevřenost: Kniha zdůrazňuje potřebu dialogu a otevřenosti vůči různým náboženským tradicím a duchovním hledáním.
3. Spoluodpovědnost: Halík klade důraz na spoluodpovědnost za společenské a přírodní prostředí.
4. Identita církve: Autor volá po tom, aby katolická církev vyšla z úzké konfesionální podoby k široce otevřené „katolicitě“ (všeobecnosti), aniž by ztratila svou identitu, ale naopak ji nově a hlouběji pochopila.

Kniha je psána formou dvanácti dopisů adresovaných fiktivnímu papeži Rafaelovi, což jí dodává osobní a dialogický charakter. Tento formát umožňuje Halíkovi předkládat své myšlenky a vize způsobem, který je přístupný a inspirativní pro široké spektrum čtenářů.

Zajímavost: Kniha vychází současně v šesti jazycích, což podtrhuje její globální význam a dosah. Tento krok zdůrazňuje důležitost dialogu a spolupráce na mezinárodní úrovni, což je jedním z klíčových poselství knihy.

Více informací o knize najdete zde: Tomáš Halík – Dopisy Papeži

Petra Procházková je významná česká novinářka a humanitární pracovnice, známá především svým zpravodajstvím z válečných konfliktů. Narodila se v Českém Brodě a vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Karlově. Svou kariéru začala v časopise Květy, ale proslavila se jako reportérka Lidových novin, kde působila od roku 1989.

Zveme vás na besedu s Petrou Procházkovou ve čtvrtek 26. 11. v 18:30 do řevnického Meandu

V roce 1992 byla vyslána do Moskvy jako zahraniční korespondentka a od té doby se věnovala zpravodajství z válečných zón, zejména na území bývalého Sovětského svazu. Její reportáže z Čečenska, Abcházie, Gruzie, Tádžikistánu a dalších oblastí přinesly autentické svědectví o lidském utrpení a válečných hrůzách.

Petra Procházková je také zakladatelkou novinářské agentury Epicentrum a občanského sdružení Berkat, které pomáhá dětem a ženám postiženým válkou. V roce 2000 byla z Ruska vypovězena a od té doby se věnovala humanitární práci v Čečensku, kde založila dětský domov pro válečné sirotky.

Od roku 2018 pracuje v Deníku N, kde pokračuje ve své novinářské činnosti a přináší zprávy z krizových oblastí po celém světě. Za svou práci získala řadu ocenění, včetně Ceny Ferdinanda Peroutky a Řádu čestné legie.

Petra Procházková je respektovanou osobností nejen v oblasti žurnalistiky, ale i v humanitární sféře.

Kromě své novinářské a humanitární činnosti je také autorkou několika knih, které se zaměřují na její zkušenosti z válečných konfliktů a lidské osudy. Mezi její nejznámější díla patří:

1. “Cesta Rusů k válce” – Kniha rozhovorů s Rusy o jejich pohledu na válku a současnou situaci.
2. “Frišta” – Vyprávění z Afghánistánu po pádu totalitního režimu Talibů.
3. “Aluminiová královna” – Rozhovory s ženami – Ruskami a Čečenkami – oběťmi rusko-čečenské války.
4. “Závoj a džíny: Ženy v islámském světě” – Soubor osobních výpovědí žen o jejich zkušenostech v různých islámských zemích.
5. “Proč?: Proč je Zeman prezidentem. Proč jsme tam, kde jsme” – Analýza politické situace v České republice.

Tyto knihy poskytují hluboký vhled do válečných konfliktů a jejich dopadu na lidské životy.

Podle něj se právě ticho může stát jistou formou modlitby. „Něco odříkat, říct nějaká slova je snadné. Ale nějak mi dává čím dál tím větší význam tento způsob modlitby, která vypadá jako nečinnost – možná nečinnost je –, možná to je jen opak aktivity. Opak způsobu našeho běžného života, kdy máme pocit, že vše máme pod kontrolou.“

Co se to děje, on usnul?

Občas se při mši také snaží ,dát‘ pár minut ticha. „Reakce jsou na to dobré, ale občas cítím, že to někoho zneklidní. Pak slyším vyprávění, podle kterých děti říkaly: Co se to děje, on usnul? Nebo zapomněl, co se má dělat? Vlastně je ticho něco krásného, ale je nám nepřirozené,“ dodává kněz.

Podle něj je dobré občas jen tak být a klidně to spojit s meditací. „Ta nám z křesťanského pohledu vlastně nabízí jakousi neděli, kterou si ale můžeme udělat kdykoliv. Den spočinutí, kdy si užíváme života a nemusíme nic dělat. Pro život je důležitý nádech nebo výdech. Něco, co životu dává kvalitu.“

Celý text najdete na webu Českého rozhlasu ZDE

Ukrajina jej zaujala již před vypuknutím války. Navštěvoval jak místa konfliktů na východě země, tak okolí Černobylu, kde před téměř čtyřiceti lety vybuchla atomová elektrárna. Počátek války fotografa zastihl přímo v Mariupolu. Od té doby navštívil Ukrajinu několikrát.  Jak se tato země za dva roky války proměnila? A proč je i nadále důležité Ukrajině pomáhat?

Blízko fronty

„Příprava cesty zabere asi tři měsíce, dělám si rešerše, monitoring médií, pozvolna obnovuju své kontakty,“ přibližuje reportér, jak se do země, v níž se stále válčí, připravuje. Podotýká, že cestu lze plánovat jen v hrubých obrysech. Naplno „oživovat“ kontakty má smysl až nedlouho před návštěvou. Realita poblíž válečné zóny je každopádně velmi proměnlivá.

Fotograf Máca říká, že Putinův režim plánuje útoky tak, aby zasahoval místa, kde se nacházejí novináři. Tím chce reportéry odradit od zpravodajství přímo z míst bojů. Bez přesných zpráv nezávislých zahraničních novinářů bude pro Západ ruská agrese vzdálenější. Vedlejším důsledkem bude i to, že zahraniční firmy nebudou chtít investovat v zemi, kde neustále vybuchují bomby.

Jaké má osobní dojmy z vývoje konfliktu? A jaký je vůbec fotografův pohled na válku, když je tak blízko fronty? Co je v tu chvíli důležité? Je něco, co z dálky nevidíme, něco, co si člověk uvědomí až přímo na místě?

To a leccos dalšího se dozvíte ve čtvrtek 13. června v 18:30 v baru Otakar v Řevnicích. Mluvit budeme nejen o konfliktu na Ukrajině, ale i o dalších fotografických výpravách.

Celý rozhovor na metro.cz

Marek Orko Vácha, katolický kněz, biolog a lékařský etik, se nebojí otevřeně hovořit o tématech jako je láska, celibát a lidské vztahy a promítat do toho svou osobní zkušenost. 

„O svém celibátu přemýšlím každý den. A jsou kněží, kteří to takto nemají. Ne proto, že jsou gayové. Někteří jsou i hetero a třeba se s tím nějak potýkají, ale potýkají se chvíli a pak si zvyknou. Ale já si o sobě myslím, že jsem rodinný typ a je to pro mě asi větší problém než pro ostatní. Je to asi dáno povahou, citlivostí a já nevím, čím ještě. Opravdu to není otázka toho slavného sexu. Je to otázka vztahů.

Jak to říká krásně kolega Honza Pacner: „Když jde kněz večer spát, nemá koho vzít za ruku nebo obejmout.“ Opravdu tam hlavní roli nehraje sex, ale to, že si večer můžete s někým sednout k jídlu. Pro někoho nakoupit. Někomu umýt nádobí. To jsou ty věci, ty drobné krásy života,“ zaznívá mimo v rozhovoru kněze s Renatou Kalenskou. 

To bych si fakt připadal jako idiot

Ten se dotkl i otázky vztahů kněží se ženami, což je situace, kterou Marek Orko Vácha prožívá a přiznává, že je to těžké pro obě strany. A co děti? Stane se tohle někdy Marku Orkovi Váchovi, ptá se autorka. 

„Nebudu nikoho soudit. Pro Marka Váchu to bude určitě tak – a tím jsem si stoprocentně jistý a moc nemám rád takové to nikdy neříkej nikdy –, že když budu mít dítě, určitě ho budu chtít vychovávat veřejně. Bude to moje dítě a budu bydlet s matkou toho dítěte. Myslím si, že největší kravina na světě je schovávat své dítě. To bych si fakt připadal jako idiot. Renato, je mi padesát sedm.“

Marek Vácha v knize mimo jiné vyjadřuje respekt k rozhodnutím svých kolegů, kteří se rozhodli pro rodinu, ale zároveň zdůrazňuje důležitost odpovědnosti, například k farnosti a k tomu, co od kněžích lidé očekávají, a transparentnosti ve vztazích. Zdůrazňuje také, že rozhodnutí týkající se lásky a vztahů je vždy na jednotlivci. 

„Přemýšlím, co bych poradil knězi v takovéto situaci a zároveň sám sobě. Ať to zní jakkoli alibisticky, tak věřím, že tam, kde lidský rozum nevidí žádné řešení, Bůh je dost mocný na to, aby ho viděl. Takže stará farářská rada: „Modli se za to a modli se za to denně.“ Ať se to nějak vyřeší. Zadruhé nečekej, že za tebe bude Bůh tahat kaštany z ohně. A že vždycky buduješ svět ruku v ruce s Bohem.

To rozhodnutí bude nakonec na tobě. A udělej ho s vědomím, že až jednou umřeš, budeš tam někde stát a budeš si přát, aby bylo vidět, že ses snažil být v životě fér.“

Diskuse s Markem Orkem Váchou o lásce a celibátu je každopádně hlubokým ponorem do lidského nitra. Jeho otevřenost a upřímnost poskytují inspiraci k reflexi nad vlastními hodnotami a životními rozhodnutími. Jakkoli komplexní a náročná jsou tato témata, Vácha nám připomíná, že klíčem k porozumění je upřímnost a odvaha čelit vlastním vnitřním rozporům.

Celý rozhovor si můžete přečíst zde

Knihu “Ty jsi kněz navěky” napsali Zdeněk Jančařík a Ludmila Javorová. Je to rozhovor s Ludmilou Javorovou, která byla v 70. letech tajně vysvěcena na kněze katolické církve biskupem Felixem M. Davídkem. Kniha se zabývá jejím vnímáním kněžství jako poslání, situací žen v katolické církvi a zákulisím skryté církve. Diskutuje také o reformách v církvi a o tom, jaký dopad mají na společnost a jednotlivce.

https://www.kosmas.cz/knihy/278562/ty-jsi-knez-naveky/

Hebrejky: Biblické matky, démonky, královny i milenky

Kniha “Hebrejky: Biblické matky, démonky, královny i milenky” od Jana Fingerlanda není jen dalším vyprávěním o osudech biblických žen. Fingerland se zaměřuje na zkoumání, jak tyto příběhy byly chápány v průběhu staletí různými skupinami, včetně rabínů, křesťanských teologů a různých sekt. Často jsou biblické ženy identifikovány pouze prostřednictvím rodinných vazeb (jako dcery, sestry nebo manželky), což omezuje jejich vnímání na relativní úroveň vztahu k mužům. Fingerland se v knize zamýšlí nad tím, jak byly tyto interpretace potlačeny nebo zapomenuty. Kniha také podrobněji rozebírá některé biblické postavy, jako je Samsonova láska Dalila, Noemova žena, Putifarova žena a další, a ukazuje na humorné aspekty situací, které mohou být významné pro pochopení biblických textů.

https://www.kosmas.cz/knihy/514866/hebrejky-biblicke-matky-demonky-kralovny-i-milenky/

Žena ať v církvi promluví

Kniha “Žena ať v církvi promluví” od Zdeňka Jančaříka se zaměřuje na téma ženské role v katolické církvi. Přestože se během pontifikátu papeže Františka mluví častěji o větší roli žen v církvi a ženy se dostávají dokonce do řídicích rolí v některých vatikánských nebo jiných církevních úřadech, stále existují tabu, která jsou pro současnou římskokatolickou církev nepřekročitelná a nedotknutelná.

Kniha komentuje silné a inspirativní momenty ze života těchto žen a vytváří mozaiku příběhů a osudů, které by měly podpořit “teologii silného ženství” v církvi. Zdeněk Jančařík, salesián, kněz a autor spirituální literatury, se snaží otevřít diskusi o roli žen v náboženském kontextu. Kniha také reflektuje historické postavení žen v církvi a jejich schopnost ovlivnit společnost a jednotlivce. Je to důležitý příspěvek k debatě o rovnoprávnosti a roli žen v církvi, která stále čelí výzvám a omezením.

https://www.kosmas.cz/knihy/502547/zena-at-v-cirkvi-promluvi/

Tomáš Petráček říká mimo jiné to, že je marné doufat, že věci se postupem času samy od sebe změní k lepšímu. „To se musí odpracovat. Je to úkol univerzit, občanské společnosti, církví i různých spolků, aby vyrostla společnost, kde budou lidé svým založením demokrati a zastánci důležitých hodnot. Pak může dojít k nějaké změně. Dlouho jsme tu měli politiky, kteří svůj volební úspěch založili na demagogii a rozdělování společnosti. To ji zase vrací zpátky. Promeškali jsme velkou konjunkturu, kdy se měly udělat zásadní reformy. Kdo ví, jestli budeme mít zase nějakou příležitost,“ odpověděl v rozhovoru pro portál iDNES na otázku, zda Česko potřebuje k větší společenské proměně po roce 1989 celých 40 let podobně jako Mojžíš na poušti.

Připomněl zároveň, že máme tendenci upínat se na minulé symboly, jako byl třeba právě listopad 1989 a Václav Havel, protože nám chybí osobnosti, které by je ztělesňovaly dnes. „I když někteří se snaží, třeba prezident se snaží obnovit důstojnost úřadu a být tou osobností. To však potřebuje čas. My jsme po roce 2011 ztratili takovou tu generaci listopadu 1989 a ještě nám chybí nová, která by ji nahradila.“

Potřebujeme více trpělivosti

Podle Tomáše Petráčka oproti předcovidovému období hodně lidem chybí vize do budoucnosti a naděje, že se věci změní a svět se obrátí k lepšímu. O to více je vidět, soudí kněz, že ve společnosti chybí hlubší hodnotové zakotvení, které by nám dalo víc trpělivosti a odolnosti v podobných situacích.

„Naše představa, že bude pořád líp, je teď hodně otřesená. Na druhou stranu máme poměrně vysoký standard a kdyby se nám podařilo spravedlivě rozdělovat bohatství ve společnosti a udržet si to, co máme, byl by to úspěch sám o sobě. Představa, že dobro spočívá v tom, že budeme mít větší televize, větší auta a luxusnější dovolené, o tom to není. Jedna z výzev současné doby je právě promýšlet, v čem spočívají skutečné hodnoty. Ty nemusejí být nutně materiální,“ míní profesor. A rovnou připomíná, že ty nejdůležitější věci v lidském životě se odehrávají ve vztazích a že by bylo dobré vrátit do společnosti určitou důvěru v budoucnost a pozitivní očekávání, protože tyto věci často fungují jako sebenaplňující se proroctví. „Když očekáváme, že to bude horší, tak to bude horší. Když naopak máme pozitivní očekávání, může se naplnit to pozitivní,“ dodal Tomáš Petráček.

Kdo by měl pozitivní atmosféru přinést?

„To je velká výzva pro elity jako celek. Myslím, že velké dluhy mají jednak lidé, kteří ovládají média, pak je tu určitě role uměleckých, kulturních, ale i náboženských autorit, aby do veřejného prostoru vnášely více nadhledu, pokoje a trpělivosti.“

Tomáš Petráček je český katolický teolog, kněz a církevní historik.

Je akademickým kaplanem a vikářem při kostele Nanebevzetí Panny Marie v Hradci Králové. Na Pedagogické fakultě tamní univerzity učí a vede Katedru kulturních a náboženských studií.

Kam se v roce 2023 posunula církev?

„To je složitá otázka. Spíše je na nějakém rozcestí. Rozkryly se švy, které v českém církevním prostředí byly a které jsou dost podobné jako i v jiných středovýchodně evropských zemích jako je Polsko, Slovensko a další. Ani místní církve se nemohou vyvíjet do protipohybu se světovou církví a ta se za pontifikátu papeže Františka pohybuje k otevřenějšímu pojetí víry a církve.“

Odehrává se v církvi také generační zápas, který vidíme ve společnosti – když přihlédneme k nedávnému sporu mezi plzeňským biskupem Tomášem Holubem a kardinálem Dominikem Dukou?

„Nemyslím, že by to byl generační spor, byť to tak může působit. Tady jde dělení napříč katolickou církví, ale v mnoha ohledech i napříč mnoha dalšími církvemi. Najdete velmi moderně myslící otevřené osmdesátníky a devadesátníky, jako je Karel Skalický nebo Václav Vacek a na druhé straně velmi uzavřené mladé kněze a laiky, kteří naopak staví na identitárním konzervativním pojetí víry.“

Celý rozhovor s Tomášem Petráčkem najdete na webu iDNES.cz zde

„Nápad točit videa jsme dostali v hospodě u piva. Jsme mladí a víra v Boha pro nás hodně znamená. Chceme ukázat, že církev v dnešní době nemusí být zakonzervovaná do minulosti. Chceme mluvit dnešním způsobem o křesťanských tématech, která mají nadčasovou platnost,“ tak se Pastoral Brothers představují na svém vlastním webu.

Jakub Helebrant a Karel Malý jsou faráři Českobratrské církve evangelické – první z nich nejčastěji slouží v pražské Libni, Karel Müller občas v kostele u Martina ve zdi, kde se pravidelně konají večerní evangelické bohoslužby zaměřené hlavně na mládež, zároveň působí jako školní kaplan na Evangelické akademii v Praze a na základní škole Bratrská. Pracuje také v krizovém centru.

Seznámili se při studiích na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy, aby o něco později začali společně točit videa na You Tube, v nichž přinášeli svěží a lehce provokativní pohled na křesťanství. Patří mezi ně například Biblické bizáry, podivné a ne moc známé příběhy z Bible. Aktivní jsou i na facebooku, kde zveřejňují vtipy a memy, krom toho točí i podcasty nazvané Beer&Bible a mají za sebou i dvě knihy.

Soudě dle ohlasů a popularity, lidem se jejich přístup líbí. Možná i proto, že Pastral Brothers říkají, že můžete věřit v Boha a nemusíte být v církvi. “Těch opravdových ateistů je fakt málo, jsou navíc ještě rozdělení na dvě části – na respektující a militantní. Ale těch militantních je opravdu menšina,” řekl Jakub Helebrant nedávno v rozhovoru pro časopis Nový prostor. 

Oba se snaží nejen lidem přibližovat křesťanství, ale také měnit mediální obraz farářů, které si podle nich část lidí představuje jako podivína z filmu Slunce, seno nebo naopak jako důstojného pána, který se mračí z kazatelny a řekne nějakou neuvěřitelně zlou kravinu, která nedává smysl. “A najednou přijdou dva mladí a potetovaní chlapi, kteří řeknou, že Ježíš dobrý, ale jsou normální,” řekl ve zmíněném rozhovoru Karel Müller. 

Akademie v Řevnicích

Českou křesťanskou akademii v roce 1990 spoluzaložil a dodneška vede profesor Tomáš Halík, katolický kněz od pražského Salvátora. Spolek je otevřený lidem jakéhokoliv vyznání i bez vyznání, kteří mají ve svém životě porozumění pro křesťanské hodnoty a zajímají se o dialog mezi církvemi a společností, o kulturu, víru a rozvoj vědy, umění a vzdělávání.

Má už přes šest desítek poboček, které pořádají různé zajímavé akce a zároveň ukazují, že křesťanství není cosi z předminulého století, bez čeho se už dneska obejdeme. Nám tady místní buňka chyběla, a proto jsme ji založili. Za řevnickou pobočkou stojíme čtyři – překladatel Stanislav Kostiha, marketingový manager firmy zabývající se AI Ondřej Klimeš, tiskař krásných knih a triček Jiří Kylar a novinářka Radka Wallerová.

Přímo z Řevnic paradoxně není ani jeden z nás, ale vnímáme je jako centrum našeho mikroregionu kolem dolní Berounky. K založení pobočky jsme dospěli pozvolna během hovorů o tom, jak udržet zdejší duchovní život živý a přinášet nové impulsy. 

Doufáme, že se naše besedy stanou místem dalších setkání, která zdaleka nejsou a nebudou určeny jen věřícím. A i když našimi prvními hosty jsou faráři, hodláme zvát i lidi mimo církev – v dubnu to například bude vynikající novinářka Renata Kalenská.