Kniha Všechno začíná v nás: Hovory o terapii a spiritualitě vznikla jako rozhovor publicisty Josefa Beránka s bosým karmelitánem, knězem a psychoterapeutem Petrem Glogarem. Nejde o „návod na život“ ani o rychlé recepty. Spíš o poctivé promýšlení toho, co se v nás děje – a jak v sobě hledat pevnější půdu pod nohama v době, která je často přetížená a nejistá.

Rozhovor, který má být srozumitelný – a přitom jde do hloubky

Role Josefa Beránka je v knize zásadní: rozhovor vede tak, aby osobní zkušenost, terapeutická praxe i duchovní perspektiva nezůstaly „v odborné bublině“, ale byly čitelné a lidské. Beránek má dlouhodobou zkušenost s knižními rozhovory a umí klást otázky, které otevírají téma bez zbytečné abstrakce.

O čem kniha (a beseda) skutečně je

Autoři se dotýkají témat úzkosti, nejistoty, samoty, zraněného či nepravého já, ale také rozhodování, doprovázení, autority a spirituality. Spojuje je odvaha dívat se na sebe pravdivěji, učit se vnímat i svoje tělo, obnovovat důvěru a hledat skryté zdroje energie a naděje.

Důležitou linkou je také odolnost (resilience) – ne jako „vydržet cokoliv“, ale jako schopnost nezhroutit se z toho, co přináší život. (Právě proto je tohle téma pro besedu tak přirozené.)

Proč přijít

Možná váháte, jestli je taková beseda „pro vás“. Nemusíte být odborníci na psychologii ani „dokonalí věřící“. Stačí, že vám dává smysl mluvit o tom, co se odehrává uvnitř – a jak se v tom neztratit. Beseda je otevřená i pro otázky z publika a může být příležitostí slyšet, jak mohou terapie a spiritualita vést ke zralejšímu, celistvějšímu přístupu k životu.

Praktické informace

Těšíme se na setkání.

Teolog, který čte mezi řádky

Pavel Hošek (*1973) je profesorem na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy, kde vede Katedru religionistiky. Zároveň působí jako kazatel Církve bratrské. Možná by se dalo čekat, že se věnuje především teologickým abstrakcím nebo akademickým debatám. Naštěstí to tak není.

Hoška zajímá něco jiného – jak se o velkých otázkách života, víry a transcendence mluví mimo kostel. Jak tyhle věci prosakují do románů, novel a básní. Jak je zpracovávají autoři, kteří se nemuseli považovat za věřící, ale něco podstatného o duchovnu přesto řekli.

Od Tolkiena po Hrabala

Když se podíváte na seznam Hoškových knih, najdete tam jména, která možná nečekáte. Píše o C. S. Lewisovi a J. R. R. Tolkienovi, což ještě tak nepřekvapí – oba byli křesťané a spiritualitu do svých příběhů otevřeně vkládali. Ale pak narazíte na knihy o Jaroslavu Foglarovi, Ernestu Thompsonu Setonovi nebo chasidských vypravěčích.

V roce 2024 vyšla jeho kniha o Bohumilu Hrabalovi. Ta vznikla poté, co byly objeveny nahrávky Hrabalových adventních přednášek z evangelického sboru v Libici nad Cidlinou z počátku 80. let. Hrabal tam mluvil o svém vztahu k Bohu a víře – což je téma, které se v jeho knihách objevuje víc, než by člověk čekal.

Hošek zkrátka hledá duchovní motivy tam, kde se o nich zrovna nepřednáší z kazatelny. A dělá to s respektem k autorům i čtenářům.

Karel Kryl: Anděl s polámanými křídly

Na naší besedě v Meandru představí Pavel Hošek svou nejnovější knihu, která vyšla začátkem roku 2025. Jmenuje se Jako anděl s polámanými křídly: Duchovní profil Karla Kryla.

Karel Kryl patří do české kultury jako symbol odporu, upřímnosti a nesmiřitelnosti. Jeho písně se stały hymnou pro celé generace. Ale co se skrývá v jeho textech za politickým odkazem? Jak v nich rezonují témata smyslu, naděje, zápasu se sebou samým?

To jsou otázky, kterými se Hošek ve své knize zabývá. A protože jde o autora, kterého mnoho z nás zná, bude určitě zajímavé slyšet, co všechno v Krylových písních objevil.

Proč přijít

Možná si říkáte, jestli je taková beseda pro vás. Jestli musíte být teolog nebo literární vědec, abyste tomu rozuměli. Odpověď zní: vůbec ne.

Pavel Hošek má dar mluvit o složitých věcech srozumitelně. Literatura ho prostě baví. A zajímá ho, co o životě říkají básníci a spisovatelé – někdy trefněji než lecjaký učený spis.

Navíc Kryla zná skoro každý. Jeho písně jsou součástí našeho kulturního dědictví. A jestli vás někdy napadlo, co vlastně zpívá v té či oné písni a co tím myslel, tohle je příležitost se to dozvědět.

Rozhodli jsme se letos otevřít dveře kostela sv. Mořice dvěma způsoby. Jednou pro intelektuální poznání kořenů našich tradic a podruhé pro ryzí duchovní zážitek.

Vánoce nejsou jen datum v kalendáři

Často slavíme zvyky automaticky. Rozkrojíme jablko, zapálíme svíčku, postavíme stromeček. Ale víme, odkud tyto rituály pocházejí a jak se v průběhu staletí měnily? Právě o tom přijede do Řevnic hovořit Alena Scheinostová.

Alena není jen „hostem přednášky“. Je to žena, která umí o víře a tradici psát civilním, srozumitelným jazykem. Jako redaktorka Katolického týdeníku a Tématu 21, ale i jako autorka knih, se dlouhodobě věnuje tomu, jak se „velké dějiny“ propisují do našich obyčejných životů. Její pohled na Vánoce není sentimentální klišé. Vychází z hluboké znalosti historie – podílela se například na knize mapující slavení Vánoc v minulosti. Její vyprávění je tak cestou k pochopení, že Vánoce nejsou neměnný monolit, ale živý organismus, který formovaly generace před námi.

Nabízíme vám tuto besedu jako „kulturní zastavení“. Až budete v sobotu na trzích, zkuste na chvíli vyměnit hlučnou ulici za lavici v kostele. Dozvíte se souvislosti, díky kterým možná uvidíte letošní štědrovečerní stůl trochu jinýma očima.

Roráty: Český fenomén očekávání

Druhým momentem, ke kterému vás zveme, je návrat ke kořenům české spirituality. Roráty. Slovo, které zní tajemně, a pro mnohé takové i zůstává. Jde o specifickou formu ranních mariánských mší, která nemá ve světě příliš obdoby – v takové míře a podobě se dochovaly prakticky jen v českých zemích, kde jejich tradice sahá až do doby Karla IV.

Proč na ně vstávat v době, kdy je venku tma a zima? Protože právě kontrast tmy a světla je tím nejsilnějším symbolem adventu. Vstoupit do nerozsvíceného kostela, kde září jen plamínky v rukou lidí, a zaposlouchat se do starobylého zpěvu Rorate coeli desuper (Rosu dejte, nebesa, shůry), je zážitek, který se dotýká něčeho hluboko v nás. Je to fyzický prožitek naděje, že tma nemá poslední slovo.

Loni nás překvapilo, jak silnou komunitu dokázala tato brzká hodina vytvořit. A protože křesťanství není jen o modlitbě, ale i o společenství u stolu, navážeme na liturgii snídaní. Horká káva a čaj před kostelem v osm ráno chutnají úplně jinak, když je pijete s lidmi, se kterými jste právě sdíleli ticho a zpěv.

Petra Procházková je významná česká novinářka a humanitární pracovnice, známá především svým zpravodajstvím z válečných konfliktů. Narodila se v Českém Brodě a vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Karlově. Svou kariéru začala v časopise Květy, ale proslavila se jako reportérka Lidových novin, kde působila od roku 1989.

Zveme vás na besedu s Petrou Procházkovou ve čtvrtek 26. 11. v 18:30 do řevnického Meandu

V roce 1992 byla vyslána do Moskvy jako zahraniční korespondentka a od té doby se věnovala zpravodajství z válečných zón, zejména na území bývalého Sovětského svazu. Její reportáže z Čečenska, Abcházie, Gruzie, Tádžikistánu a dalších oblastí přinesly autentické svědectví o lidském utrpení a válečných hrůzách.

Petra Procházková je také zakladatelkou novinářské agentury Epicentrum a občanského sdružení Berkat, které pomáhá dětem a ženám postiženým válkou. V roce 2000 byla z Ruska vypovězena a od té doby se věnovala humanitární práci v Čečensku, kde založila dětský domov pro válečné sirotky.

Od roku 2018 pracuje v Deníku N, kde pokračuje ve své novinářské činnosti a přináší zprávy z krizových oblastí po celém světě. Za svou práci získala řadu ocenění, včetně Ceny Ferdinanda Peroutky a Řádu čestné legie.

Petra Procházková je respektovanou osobností nejen v oblasti žurnalistiky, ale i v humanitární sféře.

Kromě své novinářské a humanitární činnosti je také autorkou několika knih, které se zaměřují na její zkušenosti z válečných konfliktů a lidské osudy. Mezi její nejznámější díla patří:

1. “Cesta Rusů k válce” – Kniha rozhovorů s Rusy o jejich pohledu na válku a současnou situaci.
2. “Frišta” – Vyprávění z Afghánistánu po pádu totalitního režimu Talibů.
3. “Aluminiová královna” – Rozhovory s ženami – Ruskami a Čečenkami – oběťmi rusko-čečenské války.
4. “Závoj a džíny: Ženy v islámském světě” – Soubor osobních výpovědí žen o jejich zkušenostech v různých islámských zemích.
5. “Proč?: Proč je Zeman prezidentem. Proč jsme tam, kde jsme” – Analýza politické situace v České republice.

Tyto knihy poskytují hluboký vhled do válečných konfliktů a jejich dopadu na lidské životy.

Podle něj se právě ticho může stát jistou formou modlitby. „Něco odříkat, říct nějaká slova je snadné. Ale nějak mi dává čím dál tím větší význam tento způsob modlitby, která vypadá jako nečinnost – možná nečinnost je –, možná to je jen opak aktivity. Opak způsobu našeho běžného života, kdy máme pocit, že vše máme pod kontrolou.“

Co se to děje, on usnul?

Občas se při mši také snaží ,dát‘ pár minut ticha. „Reakce jsou na to dobré, ale občas cítím, že to někoho zneklidní. Pak slyším vyprávění, podle kterých děti říkaly: Co se to děje, on usnul? Nebo zapomněl, co se má dělat? Vlastně je ticho něco krásného, ale je nám nepřirozené,“ dodává kněz.

Podle něj je dobré občas jen tak být a klidně to spojit s meditací. „Ta nám z křesťanského pohledu vlastně nabízí jakousi neděli, kterou si ale můžeme udělat kdykoliv. Den spočinutí, kdy si užíváme života a nemusíme nic dělat. Pro život je důležitý nádech nebo výdech. Něco, co životu dává kvalitu.“

Celý text najdete na webu Českého rozhlasu ZDE

Ukrajina jej zaujala již před vypuknutím války. Navštěvoval jak místa konfliktů na východě země, tak okolí Černobylu, kde před téměř čtyřiceti lety vybuchla atomová elektrárna. Počátek války fotografa zastihl přímo v Mariupolu. Od té doby navštívil Ukrajinu několikrát.  Jak se tato země za dva roky války proměnila? A proč je i nadále důležité Ukrajině pomáhat?

Blízko fronty

„Příprava cesty zabere asi tři měsíce, dělám si rešerše, monitoring médií, pozvolna obnovuju své kontakty,“ přibližuje reportér, jak se do země, v níž se stále válčí, připravuje. Podotýká, že cestu lze plánovat jen v hrubých obrysech. Naplno „oživovat“ kontakty má smysl až nedlouho před návštěvou. Realita poblíž válečné zóny je každopádně velmi proměnlivá.

Fotograf Máca říká, že Putinův režim plánuje útoky tak, aby zasahoval místa, kde se nacházejí novináři. Tím chce reportéry odradit od zpravodajství přímo z míst bojů. Bez přesných zpráv nezávislých zahraničních novinářů bude pro Západ ruská agrese vzdálenější. Vedlejším důsledkem bude i to, že zahraniční firmy nebudou chtít investovat v zemi, kde neustále vybuchují bomby.

Jaké má osobní dojmy z vývoje konfliktu? A jaký je vůbec fotografův pohled na válku, když je tak blízko fronty? Co je v tu chvíli důležité? Je něco, co z dálky nevidíme, něco, co si člověk uvědomí až přímo na místě?

To a leccos dalšího se dozvíte ve čtvrtek 13. června v 18:30 v baru Otakar v Řevnicích. Mluvit budeme nejen o konfliktu na Ukrajině, ale i o dalších fotografických výpravách.

Celý rozhovor na metro.cz

Marek Orko Vácha, katolický kněz, biolog a lékařský etik, se nebojí otevřeně hovořit o tématech jako je láska, celibát a lidské vztahy a promítat do toho svou osobní zkušenost. 

„O svém celibátu přemýšlím každý den. A jsou kněží, kteří to takto nemají. Ne proto, že jsou gayové. Někteří jsou i hetero a třeba se s tím nějak potýkají, ale potýkají se chvíli a pak si zvyknou. Ale já si o sobě myslím, že jsem rodinný typ a je to pro mě asi větší problém než pro ostatní. Je to asi dáno povahou, citlivostí a já nevím, čím ještě. Opravdu to není otázka toho slavného sexu. Je to otázka vztahů.

Jak to říká krásně kolega Honza Pacner: „Když jde kněz večer spát, nemá koho vzít za ruku nebo obejmout.“ Opravdu tam hlavní roli nehraje sex, ale to, že si večer můžete s někým sednout k jídlu. Pro někoho nakoupit. Někomu umýt nádobí. To jsou ty věci, ty drobné krásy života,“ zaznívá mimo v rozhovoru kněze s Renatou Kalenskou. 

To bych si fakt připadal jako idiot

Ten se dotkl i otázky vztahů kněží se ženami, což je situace, kterou Marek Orko Vácha prožívá a přiznává, že je to těžké pro obě strany. A co děti? Stane se tohle někdy Marku Orkovi Váchovi, ptá se autorka. 

„Nebudu nikoho soudit. Pro Marka Váchu to bude určitě tak – a tím jsem si stoprocentně jistý a moc nemám rád takové to nikdy neříkej nikdy –, že když budu mít dítě, určitě ho budu chtít vychovávat veřejně. Bude to moje dítě a budu bydlet s matkou toho dítěte. Myslím si, že největší kravina na světě je schovávat své dítě. To bych si fakt připadal jako idiot. Renato, je mi padesát sedm.“

Marek Vácha v knize mimo jiné vyjadřuje respekt k rozhodnutím svých kolegů, kteří se rozhodli pro rodinu, ale zároveň zdůrazňuje důležitost odpovědnosti, například k farnosti a k tomu, co od kněžích lidé očekávají, a transparentnosti ve vztazích. Zdůrazňuje také, že rozhodnutí týkající se lásky a vztahů je vždy na jednotlivci. 

„Přemýšlím, co bych poradil knězi v takovéto situaci a zároveň sám sobě. Ať to zní jakkoli alibisticky, tak věřím, že tam, kde lidský rozum nevidí žádné řešení, Bůh je dost mocný na to, aby ho viděl. Takže stará farářská rada: „Modli se za to a modli se za to denně.“ Ať se to nějak vyřeší. Zadruhé nečekej, že za tebe bude Bůh tahat kaštany z ohně. A že vždycky buduješ svět ruku v ruce s Bohem.

To rozhodnutí bude nakonec na tobě. A udělej ho s vědomím, že až jednou umřeš, budeš tam někde stát a budeš si přát, aby bylo vidět, že ses snažil být v životě fér.“

Diskuse s Markem Orkem Váchou o lásce a celibátu je každopádně hlubokým ponorem do lidského nitra. Jeho otevřenost a upřímnost poskytují inspiraci k reflexi nad vlastními hodnotami a životními rozhodnutími. Jakkoli komplexní a náročná jsou tato témata, Vácha nám připomíná, že klíčem k porozumění je upřímnost a odvaha čelit vlastním vnitřním rozporům.

Celý rozhovor si můžete přečíst zde

„Nápad točit videa jsme dostali v hospodě u piva. Jsme mladí a víra v Boha pro nás hodně znamená. Chceme ukázat, že církev v dnešní době nemusí být zakonzervovaná do minulosti. Chceme mluvit dnešním způsobem o křesťanských tématech, která mají nadčasovou platnost,“ tak se Pastoral Brothers představují na svém vlastním webu.

Jakub Helebrant a Karel Malý jsou faráři Českobratrské církve evangelické – první z nich nejčastěji slouží v pražské Libni, Karel Müller občas v kostele u Martina ve zdi, kde se pravidelně konají večerní evangelické bohoslužby zaměřené hlavně na mládež, zároveň působí jako školní kaplan na Evangelické akademii v Praze a na základní škole Bratrská. Pracuje také v krizovém centru.

Seznámili se při studiích na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy, aby o něco později začali společně točit videa na You Tube, v nichž přinášeli svěží a lehce provokativní pohled na křesťanství. Patří mezi ně například Biblické bizáry, podivné a ne moc známé příběhy z Bible. Aktivní jsou i na facebooku, kde zveřejňují vtipy a memy, krom toho točí i podcasty nazvané Beer&Bible a mají za sebou i dvě knihy.

Soudě dle ohlasů a popularity, lidem se jejich přístup líbí. Možná i proto, že Pastral Brothers říkají, že můžete věřit v Boha a nemusíte být v církvi. “Těch opravdových ateistů je fakt málo, jsou navíc ještě rozdělení na dvě části – na respektující a militantní. Ale těch militantních je opravdu menšina,” řekl Jakub Helebrant nedávno v rozhovoru pro časopis Nový prostor. 

Oba se snaží nejen lidem přibližovat křesťanství, ale také měnit mediální obraz farářů, které si podle nich část lidí představuje jako podivína z filmu Slunce, seno nebo naopak jako důstojného pána, který se mračí z kazatelny a řekne nějakou neuvěřitelně zlou kravinu, která nedává smysl. “A najednou přijdou dva mladí a potetovaní chlapi, kteří řeknou, že Ježíš dobrý, ale jsou normální,” řekl ve zmíněném rozhovoru Karel Müller. 

Akademie v Řevnicích

Českou křesťanskou akademii v roce 1990 spoluzaložil a dodneška vede profesor Tomáš Halík, katolický kněz od pražského Salvátora. Spolek je otevřený lidem jakéhokoliv vyznání i bez vyznání, kteří mají ve svém životě porozumění pro křesťanské hodnoty a zajímají se o dialog mezi církvemi a společností, o kulturu, víru a rozvoj vědy, umění a vzdělávání.

Má už přes šest desítek poboček, které pořádají různé zajímavé akce a zároveň ukazují, že křesťanství není cosi z předminulého století, bez čeho se už dneska obejdeme. Nám tady místní buňka chyběla, a proto jsme ji založili. Za řevnickou pobočkou stojíme čtyři – překladatel Stanislav Kostiha, marketingový manager firmy zabývající se AI Ondřej Klimeš, tiskař krásných knih a triček Jiří Kylar a novinářka Radka Wallerová.

Přímo z Řevnic paradoxně není ani jeden z nás, ale vnímáme je jako centrum našeho mikroregionu kolem dolní Berounky. K založení pobočky jsme dospěli pozvolna během hovorů o tom, jak udržet zdejší duchovní život živý a přinášet nové impulsy. 

Doufáme, že se naše besedy stanou místem dalších setkání, která zdaleka nejsou a nebudou určeny jen věřícím. A i když našimi prvními hosty jsou faráři, hodláme zvát i lidi mimo církev – v dubnu to například bude vynikající novinářka Renata Kalenská.