Podle něj se právě ticho může stát jistou formou modlitby. „Něco odříkat, říct nějaká slova je snadné. Ale nějak mi dává čím dál tím větší význam tento způsob modlitby, která vypadá jako nečinnost – možná nečinnost je –, možná to je jen opak aktivity. Opak způsobu našeho běžného života, kdy máme pocit, že vše máme pod kontrolou.“

Co se to děje, on usnul?

Občas se při mši také snaží ,dát‘ pár minut ticha. „Reakce jsou na to dobré, ale občas cítím, že to někoho zneklidní. Pak slyším vyprávění, podle kterých děti říkaly: Co se to děje, on usnul? Nebo zapomněl, co se má dělat? Vlastně je ticho něco krásného, ale je nám nepřirozené,“ dodává kněz.

Podle něj je dobré občas jen tak být a klidně to spojit s meditací. „Ta nám z křesťanského pohledu vlastně nabízí jakousi neděli, kterou si ale můžeme udělat kdykoliv. Den spočinutí, kdy si užíváme života a nemusíme nic dělat. Pro život je důležitý nádech nebo výdech. Něco, co životu dává kvalitu.“

Celý text najdete na webu Českého rozhlasu ZDE

Ukrajina jej zaujala již před vypuknutím války. Navštěvoval jak místa konfliktů na východě země, tak okolí Černobylu, kde před téměř čtyřiceti lety vybuchla atomová elektrárna. Počátek války fotografa zastihl přímo v Mariupolu. Od té doby navštívil Ukrajinu několikrát.  Jak se tato země za dva roky války proměnila? A proč je i nadále důležité Ukrajině pomáhat?

Blízko fronty

„Příprava cesty zabere asi tři měsíce, dělám si rešerše, monitoring médií, pozvolna obnovuju své kontakty,“ přibližuje reportér, jak se do země, v níž se stále válčí, připravuje. Podotýká, že cestu lze plánovat jen v hrubých obrysech. Naplno „oživovat“ kontakty má smysl až nedlouho před návštěvou. Realita poblíž válečné zóny je každopádně velmi proměnlivá.

Fotograf Máca říká, že Putinův režim plánuje útoky tak, aby zasahoval místa, kde se nacházejí novináři. Tím chce reportéry odradit od zpravodajství přímo z míst bojů. Bez přesných zpráv nezávislých zahraničních novinářů bude pro Západ ruská agrese vzdálenější. Vedlejším důsledkem bude i to, že zahraniční firmy nebudou chtít investovat v zemi, kde neustále vybuchují bomby.

Jaké má osobní dojmy z vývoje konfliktu? A jaký je vůbec fotografův pohled na válku, když je tak blízko fronty? Co je v tu chvíli důležité? Je něco, co z dálky nevidíme, něco, co si člověk uvědomí až přímo na místě?

To a leccos dalšího se dozvíte ve čtvrtek 13. června v 18:30 v baru Otakar v Řevnicích. Mluvit budeme nejen o konfliktu na Ukrajině, ale i o dalších fotografických výpravách.

Celý rozhovor na metro.cz

Tomáš Petráček říká mimo jiné to, že je marné doufat, že věci se postupem času samy od sebe změní k lepšímu. „To se musí odpracovat. Je to úkol univerzit, občanské společnosti, církví i různých spolků, aby vyrostla společnost, kde budou lidé svým založením demokrati a zastánci důležitých hodnot. Pak může dojít k nějaké změně. Dlouho jsme tu měli politiky, kteří svůj volební úspěch založili na demagogii a rozdělování společnosti. To ji zase vrací zpátky. Promeškali jsme velkou konjunkturu, kdy se měly udělat zásadní reformy. Kdo ví, jestli budeme mít zase nějakou příležitost,“ odpověděl v rozhovoru pro portál iDNES na otázku, zda Česko potřebuje k větší společenské proměně po roce 1989 celých 40 let podobně jako Mojžíš na poušti.

Připomněl zároveň, že máme tendenci upínat se na minulé symboly, jako byl třeba právě listopad 1989 a Václav Havel, protože nám chybí osobnosti, které by je ztělesňovaly dnes. „I když někteří se snaží, třeba prezident se snaží obnovit důstojnost úřadu a být tou osobností. To však potřebuje čas. My jsme po roce 2011 ztratili takovou tu generaci listopadu 1989 a ještě nám chybí nová, která by ji nahradila.“

Potřebujeme více trpělivosti

Podle Tomáše Petráčka oproti předcovidovému období hodně lidem chybí vize do budoucnosti a naděje, že se věci změní a svět se obrátí k lepšímu. O to více je vidět, soudí kněz, že ve společnosti chybí hlubší hodnotové zakotvení, které by nám dalo víc trpělivosti a odolnosti v podobných situacích.

„Naše představa, že bude pořád líp, je teď hodně otřesená. Na druhou stranu máme poměrně vysoký standard a kdyby se nám podařilo spravedlivě rozdělovat bohatství ve společnosti a udržet si to, co máme, byl by to úspěch sám o sobě. Představa, že dobro spočívá v tom, že budeme mít větší televize, větší auta a luxusnější dovolené, o tom to není. Jedna z výzev současné doby je právě promýšlet, v čem spočívají skutečné hodnoty. Ty nemusejí být nutně materiální,“ míní profesor. A rovnou připomíná, že ty nejdůležitější věci v lidském životě se odehrávají ve vztazích a že by bylo dobré vrátit do společnosti určitou důvěru v budoucnost a pozitivní očekávání, protože tyto věci často fungují jako sebenaplňující se proroctví. „Když očekáváme, že to bude horší, tak to bude horší. Když naopak máme pozitivní očekávání, může se naplnit to pozitivní,“ dodal Tomáš Petráček.

Kdo by měl pozitivní atmosféru přinést?

„To je velká výzva pro elity jako celek. Myslím, že velké dluhy mají jednak lidé, kteří ovládají média, pak je tu určitě role uměleckých, kulturních, ale i náboženských autorit, aby do veřejného prostoru vnášely více nadhledu, pokoje a trpělivosti.“

Tomáš Petráček je český katolický teolog, kněz a církevní historik.

Je akademickým kaplanem a vikářem při kostele Nanebevzetí Panny Marie v Hradci Králové. Na Pedagogické fakultě tamní univerzity učí a vede Katedru kulturních a náboženských studií.

Kam se v roce 2023 posunula církev?

„To je složitá otázka. Spíše je na nějakém rozcestí. Rozkryly se švy, které v českém církevním prostředí byly a které jsou dost podobné jako i v jiných středovýchodně evropských zemích jako je Polsko, Slovensko a další. Ani místní církve se nemohou vyvíjet do protipohybu se světovou církví a ta se za pontifikátu papeže Františka pohybuje k otevřenějšímu pojetí víry a církve.“

Odehrává se v církvi také generační zápas, který vidíme ve společnosti – když přihlédneme k nedávnému sporu mezi plzeňským biskupem Tomášem Holubem a kardinálem Dominikem Dukou?

„Nemyslím, že by to byl generační spor, byť to tak může působit. Tady jde dělení napříč katolickou církví, ale v mnoha ohledech i napříč mnoha dalšími církvemi. Najdete velmi moderně myslící otevřené osmdesátníky a devadesátníky, jako je Karel Skalický nebo Václav Vacek a na druhé straně velmi uzavřené mladé kněze a laiky, kteří naopak staví na identitárním konzervativním pojetí víry.“

Celý rozhovor s Tomášem Petráčkem najdete na webu iDNES.cz zde

Co se v rozhovoru mimo jiné dozvíte:

• Jak válka na Ukrajině a konflikt mezi Izraelem a Palestinou zhoršují zdravotní stav Tomáše Halíka?
• Jak dopadl jeho pokus o smíření s Dominikem Dukou?
• Co si Duka s Halíkem psali v dopisech?
• Jaké reformy chystá papež František?
• Proč Halíka jeho kritici napadají, že byl kádrovák?
• Co znamená, že má církev fungovat jako polní nemocnice?

Celý rozhovor si můžete přečíst ZDE