Důstojnost mají i oni, říká Petr Třešňák

Petr Třešňák léta psal o problémech psychiatrie a sociálních služeb. V lednu 2014 vydal v Respektu článek Děti úplňku a do jeho perexu napsal: „Neumíme jim pomoci a společnost na ně není ani trochu připravená. Vím, o čem mluvím. Má dcera je jedním z nich.“ Od té chvíle téma nejen popisuje, ale spolu s dalšími lidmi ho pomáhá měnit. V úterý 3. listopadu ho přivítáme v řevnickém Meandru na besedě „Co znamená důstojně žít?“.

Novinář s dlouhým dechem

Do Respektu začal Petr Třešňák (*1976) psát v roce 1995 jako devatenáctiletý student žurnalistiky na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Než se v roce 2001 stal stálým členem redakce, pracoval v nevládních environmentálních organizacích.

V Respektu začínal v domácí rubrice a v letech 2002–2006 vedl kulturní rubriku. Pak se přesunul k rubrice Téma, tedy k dlouhým textům, v nichž se reportáž propojuje s analýzou. Několik let byl zástupcem šéfredaktora, před časem ale odešel, aby se mohl naplno věnovat práci pro rodiny dětí s autismem a náročným chováním. S týdeníkem nadále spolupracuje jako externí autor, popisuje například případy selhání péče o lidi s mentálním postižením a náročným chováním.

Dlouhodobě se zaměřuje na společenská témata a zdravotnictví, především na psychiatrii a sociální služby. Za reportáž Dobrodružství v pavilonu č. 14 o problémech psychiatrické péče získal první cenu EU Health Prize for Journalists 2012. Je držitelem Ceny Ferdinanda Peroutky za rok 2014 a za text Kdo zabil Dorotu Š. dostal Novinářskou cenu za rok 2022. U psychiatrie, sociálních služeb a práv lidí s postižením se přitom jeho profesní zájem potkal s osobní zkušeností.

Článek, který napsal jako otec

Petr Třešňák a jeho manželka Petra, psychoterapeutka, vychovávají dceru s těžkou formou autismu. Článek Děti úplňku byl o dětech s těžkým autismem a nezvladatelným chováním a o rodinách, které na péči zůstávají samy. Text vzbudil velký ohlas, otevřel veřejnou debatu a získal cenu Psychiatrické společnosti za rok 2014.

„Zájem o sociální témata jsem měl i dřív, ale určitě ho ta rodinná zkušenost prohloubila. Jedním ze způsobů, jak se na děti s postižením dívat, je jako na učitele, reflektovat, co přinášejí, jakou změnu v našich životech a ve svém okolí mají vyvolat,“ odpověděl krátce po vydání článku čtenářům Respektu.

O tom, jak ho výchova dcery proměnila, mluvil v roce 2019 v Českém rozhlasu Plus: „Člověka to přivede k realitě, opustí ho spousta iluzí.“ A dodal: „Je dobré se snažit změnit to, co se změnit dá. S tím ostatním se ale musíte smířit.“

Manželé Třešňákovi spolu s dalšími rodiči iniciovali také dokument Děti úplňku. Film režisérky Veroniky Stehlíkové uvedla Česká televize v roce 2017. Sleduje čtyři rodiny s dětmi s těžkou formou autismu a otevřel osvětovou kampaň „Hlavou zeď prorazíš“.

Od článku ke spolku

Manželé Třešňákovi založili spolek Děti úplňku (oficiálně Naděje pro děti úplňku, z. s.), zapsaný v lednu 2017. Petr Třešňák je od začátku jeho předsedou. Spolek sdružuje rodiny lidí s autismem, intelektovým postižením a náročným chováním a usiluje o to, aby oni i jejich blízcí mohli žít důstojný a naplněný život.

„Brzy jsme zjistili, že Česko nenabízí takto postiženým dětem žádnou důstojnou budoucnost,“ řekl Třešňák v roce 2017 pro ČT24. Spolek proto nezůstal jen u osvěty. Rozvíjí sdílenou péči (homesharing), při níž lidé z veřejnosti věnují část volného času dítěti s postižením: děti získávají nové vztahy, rodiče čas na odpočinek. Věnuje se také podpoře pozitivního chování, vzdělávání a pomoci rodinám při jednání s úřady.

Spolek stál i u zrodu Noci důstojnosti. Poprvé se konala v lednu 2023 jako pietní setkání za Dorotu Šandorovou, ženu s intelektovým postižením, kterou v lednu 2021 zabil pečovatel v domově pro lidi s postižením. Od té doby se koná každý leden a přidávají se k ní organizace z celé republiky.

Obyčejná adresa

Dalším krokem je domov Měšice 33, jehož iniciátorem byly Děti úplňku. Investorem a provozovatelem je NAUTIS, Národní ústav pro autismus. V rekonstruovaném památkově chráněném domě v zámeckém parku v Měšicích u Prahy vzniklo bydlení pro čtyři dospělé lidi s autismem a intelektovým postižením a odlehčovací služba pro rodiny. Slavnostně otevřen byl 21. června 2026.

Autoři projektu jeho myšlenku vysvětlují prostě: „Myslíme si, že lidé s autismem a funkčním postižením mají žít úplně obyčejný život jako my všichni. Jen k tomu potřebují specifickou podporu, která odpovídá jejich potřebám.“ Proto domov stojí na obyčejné adrese uprostřed obce. Projekt schválilo obecní zastupitelstvo a podle jeho autorů ho příznivě přijala i místní komunita.

Dvě knihy, jedna otázka

Rodinnou zkušenost zachycuje kniha „Zvuky probouzení“ (Druhé město, 2020), kterou Petr Třešňák napsal s Petrou Třešňákovou. Prolíná se v ní pohled otce a matky, vyprávění o každodenních situacích i psychologická a spirituální reflexe. Kniha byla nominována na Magnesii Literu za publicistiku a vyšla i jako radiokniha Českého rozhlasu.

V knize „Důstojnost“ (Druhé město, 2024) se Třešňák věnuje příběhům dvou žen s intelektovým postižením, které zemřely v důsledku nevhodně nastaveného systému podpory. Dorotu Šandorovou zabil profesionální pečovatel, Věra Musilová se udusila během dlouhodobého omezení v psychiatrické léčebně. Na jejich osudech ukazuje, proč česká společnost nerozumí lidem s takzvaným náročným chováním a porušuje jejich práva.

„Já se tou knihou vlastně snažím říct, že důstojnost mají i oni,“ řekl v Českém rozhlasu Plus. Temná ani bezvýchodná kniha přitom není: „Kniha chce být i jakýmsi varováním, kam až věci mohou zajít, když se dělají špatně. A zároveň nabízí určitou naději: že když se věci dělají dobře, může to vypadat úplně jinak,“ vysvětlil autor pro dok.revue.

V roce 2025 získala „Důstojnost“ Cenu předsedy Senátu za knihu o svobodě a cenu za nejlepší dokumentární knihu na festivalu Ji.hlava; byla také nominována na Magnesii Literu. Porota Ji.hlavy ocenila, že kniha „připomíná, že zachování důstojnosti každého člověka je základní podmínkou demokratické společnosti“.

Proč přijít

Třešňákova práce obrací pozornost k věcem, které většina z nás považuje za samozřejmé: kde a s kým žijeme, co během dne děláme, koho potkáváme a o čem smíme sami rozhodovat. Právě na nich se ukazuje, co znamenají lidská práva nejzranitelnějších v praxi.

„Představa, že někdo nemůže kvůli svému postižení žít důstojný život, je nebezpečný nesmysl,“ řekl Petr Třešňák v listopadu 2025 v DVTV. Otázka proto nemíří jen na odborníky a instituce. Co může ve svém okolí udělat obec, farnost nebo soused? A co jsme ochotni považovat za obyčejný život i pro člověka, který potřebuje podporu druhých?

Těšíme se na setkání s vámi.